Začátek nové éry

Dobré ráno, den anebo večer přeji vám všem.

Zprvu si možná budete říkat, co já, co si říkám Alandras, dělám už i na SBCZI blogu.
Inu, na Gabrielův návrh jsem se rozhodl oživit (vzhledem k mé extrémní lenosti nutno podoktnout, že možná bude vhodnější tento akt popsat slovy: jedním elektrošokem na chvíli resuscitovat) blog Sdružení následujícím, doufám že zajímavým a zároveň skutečným příběhem (ne, nebude to pokračování mé prozatím třídílné ságy - strašlivě mi to trvá, vím, ale pokračovat hodlám - a ani pokračování historie SBCZI). Rozhodl jsem se ho zveřejnit při příležitosti verbování trollů ze SBCZI do tajných skupin, ze kterých se bude organizovaně šířit nová vlna zla. Tímto článkem jsem chtěl původně uzavřít rok 2012 a odemknout symbolicky novou etapu Sdružení, ale opět je tu má lenost, která mi to do termínu 1.1. 2013 dokončit nedovolila.

Bude to příběh zejména o zbytcích trollů, kteří se po rozpadu Sdružení v létě roku 2012 stmelili do tajné skupiny, jejíž temná ruka, ač jste o tom nemuseli mít tucha, nadále vířila vlny Facebooku.


Bude to příběh o tom, kterak krvežízniví emzáci Sdružení dobyli, kterak jsme imaginární psi zlobili, kterak na Aleše Sofína důkaš neměli, kterak hloupý Alandras ke Sdružení přišel a na čárku ještě hloupěji zapomněl, kterak krvelačné a pomstychtivé kočky Víta Hanuše na drátě uškrtili a ještě mnohem více.

Bude to příběh plný napětí, lásky, zajímavých zvratů a tak, znáte to.

Nuže, naše vyprávění začíná v parném létě roku 2012.

  Sdružení vedlo boj proti krvelačným kolaborantům s mimomemšťany z planety Progeria s Adalii Rose v čele. Vlny útočníků ze strany zrádců lidstva na stránky "Zastavme mimozemšťany než bude pozdě" neustále sílily, nápor se udatní obránci ze Sdružení snažli udržovat na mnoha frontách, nechyběl zde ani zástupce FBI .
Za zmínku stojí taktéž anglická verze Irvinga Zismana, která ve své vrcholné "popularitě" dosáhla viditelnosti více než 410ti tisíc uživatelů.

Stránky nápor nakonec bohužel nezvládli, ba co hůř, zničena byla později i ústřední základna našeho odboje, samotné Sdružení. Gabrielem Strážným bylo tedy vytvořeno obratem nové, to ovšem  velmi brzy opět padlo. Trollové tedy neměli žádnou základnu a vesměs mnoho z nás bylo rozprášeno a osamoceno na různých ostrovech modrého Facebooku na pospas ošklivému sluníšku.


Až tedy na část z nás - pár desítek nejaktivnějších trollů se sdružilo do tajné skupiny, ze které byly nadále plánovány záškodnické akce.

Mezi prvními úspěchy stojí za zmínku stránka "Doufám, že Demitra v pekle trpí", která přes poměrně krátkou životnost na Facebooku nechala poměrně hlubokou rýhu a slušný bordel. Schválně onen název napište do vyhledávání na FB a vyjede vám vskutku mnoho antistránek, často s fotografiemi našeho přítele Zippyho.

Dále bylo k příložitosti prvního výročí ugrilování Demitry a dalších pár upocených hokejistů založena taktéž velice populární událost ze stránky "Nesnášíme hokejisty a fotbalisty": "Den, kdy sundáme letadlo s hokejisty." Zde máte krátký náhled s komentářem jednoho ubožáka.

No, a nyní přijde dle mého to nejzábavnější. Další událost a reportáž na TV Nova o "Dni kopání do psů" by z počátku nebyla ani tolik zajímavá a zvláštní...

...kdyby ovšem o pár dní později speciální elitní komando reportérů TV Nova nevtrhlo do bytu samotného domnělého zakladatele, našeho Aleška Sofína.

Spoustě lidem se zbořila představa sebevědomého a neochvějného vozíčkáře, který vždy vystupoval jako člověk(?), který je vždy nad věcí a málokdy to zapomene utvrdit svým známými smajlíky :-) :-D. Alešova hláška "To není žádnej důkaš" a pár dalších parádních keců se brzy staly legendárními a do svých rukou si ji vzala lidová tvořivost.

(by Alandras)

(by Karel Slatinský)

(by Jaroslav Vlček)

(by Zdeněk Hlaváč)

Zanedlouho se na Facebooku objevila jakási stránka, která měla myslím název "Sdružení cynických bezcitných a zlých individuí". Tato stránka nás poměrně namíchla, neboť měla s původním Sdružením pramálo společného. S tím se začal objevovat i všeobecný stesk po Sdružení původním. Někteří tvrdili, že by za této situace mělo být za nepřítomnosti původního kapitána založeno nové. K tomu se ale nikdo neměl, až jsem se k tomu nakonec odhodlal já. Nevím, co mne k tomu dovedlo, poněvadž se ve mne začala ozývat sebereflexe a sám jsem začal mít (a doteď mám) pochybnosti, že jsem adminování Sdružení hoden. Co mě ale mrzí mnohem více je skutečnost, že jsem, jak si pravděpodobně i ti méně pozorní povšimli, neuváženě opomněl v názvu našeho klubu Technoanarchistů čárku. (Ano, Technoanarchistů)

Mezitím se Jaroslovu Vlčkovi podařil další skvostný úlovek. Onen hlupák si říká VHV a všechno to vlastně začalo už před létem, kdy pověstný Miroslav Pták s Irvingem Zismanem nezištné a velice oblíbené akce, "Dny týrání zvířat". Náš hloupý VHV se proti této stránce rozhodl hrdinně vykročit velice trapným videem.
Jaroslav Vlček kousíček z onoho videa vystřihl a voilà!:

Ti nejhloupější sluníčkáři nadávali na VHV, ti méně hloupí na Jaroslava Vlčka. Tak či tak, náš VHV v reakci na to zplodil další skvost, který se již taky stal klasikou:

Krátce poté smazal všechna svá videa a ukončil veškerou svoji činnost na internetu. Cvak. Pochopil, že vystoupit proti Sdružení se nepříliš vyplácí.

(by Jaroslav Vlček)

(by Alandras)

Na dalších různých stránkách byly odchytáváni další různé existence, které byly dotlačeny k točení zoufalých omluvných videí. Adam Kuba, student vysoké šloly.

http://vimeo.com/50065408
(by Jaroslav Vlček)

(Ano, četli jste dobře, student vysoké školy.)

Anebo Honza Jindříšků:

http://www.youtube.com/watch?v=3fqodTQ54ng&feature=youtu.be

(by Václav Škarda)

http://www.youtube.com/watch?v=QQfxNmOZ--U

Dále se na naše šikovné trolly chytila naše oblíbená TV Nova. Nejprve to byl "Maminkovský pedoráj":

http://www.youtube.com/watch?v=fh2yGUsqxQA

A pak dle mého velice zábavná reportáž (nejvíc mne pobavil IT expert soudící psychologii zakladatelů stránky) "Postižení lidé nemají právo žít":

http://www.youtube.com/watch?v=uciAA3gSmmk

Před nedávnem se objevila organizovaná skupina sluníčkářů a "Anonymouzáků", která vystupovala proti trollím stránkám. Naše šikovná Valentýna Hluboká ovšem hloupou bandu "Anonymous" přelstila svým půvabem tisícičlenou skupinu jménem "Blaničtí rytíři" (ve které bylo i pár skutečných profilů některých známých českých osobností) ovládla a dosadila na posty správců další trolly. Porážení rytíři naplánovali opravdu monstrózní akci hodnou všemocných anonymous, a sice žalovali naše profily Facebooku.

Nuže, děkuji za pozornost a nechť je rok 2013 v trollingové branži úspěšný jako ten předchozí. Jako Venca Klausů na Nový rok vyhlásil amnestii, já vyhlašuji nábor do skupiny, která bude novou citadelou zloby a nejohavnější ohavnosti. Napište do zpráv a po prověření důvěryhodnosti vašeho profilu budete přidáni.

S podzravem
Alandras

Povídka II. - Přivýdělek

Přivýdělek

Šestnáctiletý David se netrpělivě ošíval na židli a hleděl při tom do monitoru. Na uších měl nasazená sluchátka, u úst mikrofon a čekal, kdy se Monika uvolí na jeho hovor odpovědět. Náhle přestalo v jeho uších pípat a z druhé strany slyšel jen povědomý šum.
„Ahoj, jsi tam ?“
„Jo, jsem. Slyšíš mě ?“, ozval se z druhé strany Moničin vyšší hlas a David se usmál. I když je s ní v kontaktu každý den, dnes z toho cítí daleko víc.

„Nechceš zapnout kameru ?“
„Jasně, proč ne…“, odpověděla a před Davidem se zjevil její roztomilý obličej, který jej pozdravil nesmělým úsměvem.
Tak blízko a tak daleko. David je tady a Monika bydlí až někde v Břeclavi. Už je to půl roku, co si, úplně náhodou, začali psát a volat. Monika si ho na sociální síti přidala do kontaktů, jen kvůli shodě jmen s nějakým jejím známým. Poté, co ji vyvedl z omylu, jejich rozhovor neupadal. Každý den si měli co říct, i když David se od Moniky v mnoha věcech naprosto lišil. On je naprostý outsider, ona se baví se všemi, je upovídaná a kontaktní. A přesto se zřejmě navzájem přitahují. David se jí se vším svěřil, ona jemu s mnohými věcmi také. Někdy se diví, jakou zálibu v něm vlastně ona může nacházet. Nikdy se neviděli ale to se pozítří změní. Pozítří nasedne David do vlaku a aniž by to někdo krom ní věděl, zamíří do Břeclavi.

„Už jen dnešek a zítřek, šílený, co ?“
„Jo, cítím se zvláštně, ne špatně, ale zvláštně…“, odpověděla mu se svým typickým úsměvem.

„Hrozně se těším, až tě uvidím.“, prohlásil David a užíval si upřímnost, s jakou to pronesl.

„Já se na tebe taky těším, Davide. Ještě jsem ti chtěla říct, že něco bude jinak. Nechci aby nás spolu viděl někdo, koho znám, je to jen mezi námi, víš ?“

„Jasně, jasně…“, odpovídal David, schopný Monice odpustit naprosto všechno. „A kde se teda sejdeme ?“
 „Teď se podrž.“, usmála se Monika, „Naši jsou pryč. Máme volnej celej barák.“, a nadiktovala příjemně překvapenému Davidovi adresu.
„Náš barák je velkej, určitě na něj narazíš. A budeme ho mít jen pro nás dva. Můžeš tu klidně přespat.“, pokračovala Monika a David byl radostí bez sebe.

„Bude to skvělý.“, sliboval jí i sobě.
„Jo a zítra jsem mimo internet, takže se s tebou teď rozloučím, a uvidíme se až tady u mě. Zatím se měj, moc se na tebe těším.“

Mrkla na Davida, který ji pozdrav i mrknutí oplatil, a odpojila se.

Skvělé zprávy. Teď už zbývá zařídit jen jednu věc. Sehnat peníze na cestu. Ale s tím nemá David žádný problém. Má tajemství, které mu vynáší spoustu peněz.

Když David dostal připojení k internetu, bylo mu asi 12 let. Rodiče i okolí ho přirozeně varovali před jednou hrozbou, která na něm číhá. Pedofilové a různí zvrácení lidé, dychtící po takových mladých chlapcích, jako je on.

David ale už v těch dvanácti letech přišel na způsob, jakým naopak zneužít je. Na různých anonymních fórech se s nimi střetával a hrál si na naivní a snadnou oběť. Pak z nich, pod rouškou naivity, vydoloval co nejvíce osobních informací, přičemž o sobě dával na oplátku jen falešné. Když měl nashromážděno co nejvíce materiálů, které by mohly ony muže usvědčit, začal je natvrdo vydírat. Téměř u všech to bylo naprosto snadné. Pedofilové na internetu jsou totiž malé dušičky, své zvrácenosti dělají co nejvíce utajeně a mají strašlivý strach z odsouzení od okolí. David měl těchto svých zdrojů asi deset. Zpočátku mu pouze dobíjeli kredit, ale od doby, co uprosil David svého otce ke zřízení bankovního účtu s kartou, byly jeho požadavky daleko vyšší. Navíc, s jeho přibývajícím věkem se snižovala pravděpodobnost, že ještě nějakého pedofila uloví. Kontakt se svými oběťmi stále udržoval, vyhrožoval totiž, že pokud mu nepošlou peníze včas, nebo se z jeho hry budou snažit utéct, okamžitě všechny jejich materiály odevzdá na příslušném místě, čímž by je naprosto zlikvidoval.

Bohužel, všechny peníze, co mu zbyly z minulého „výběru“ již stačil utratit, proto musí některou svou oběť zmáčknout o něco dříve. Do Břeclavi nesmí jet s prázdnou kapsou.

Druhý den odpoledne stál u telefonní budky ( od doby, co změnil své telefonní číslo a peníze si nechával posílat na účet, si přál být diskrétnější ) a vyťukával číslo své oběti, kterou vždy tipoval za nejmajetnější. Stanislav byl ze všech jeho obětí také jeho nejoblíbenější cíl, který obíral. Na rozdíl od ostatních se totiž někdy vzpouzel, Davidovi někdy i nadával , za což si vysloužil vydírání o více peněz, vůči kterému byl ovšem stejně bezmocný, jako ostatní.
„Prosím, Stanislav Puchmajer u telefonu, kdo je tam ?“
„To jsem já, dědku. Vypadá to, že mi budeš muset vysolit o něco dřív.“
„Ty hajzle malej.“
„Ale no tak, dědku, nechceš přece, aby se tvoje stará dozvěděla o tom, co děláš po večerech za prasárny u počítače, vysol prachy a buď rád.“
„Stejně jsi malej, všivej parchant a hajzl. Kolik chceš ?“
„Pošleš mi do večera tak dva litry. Do sedmi. Radši si s tím pohni, nebo si mě nepřej.“
„Dobrá, dostaneš to. Ale užívej si života ty smrade, jednou si tě stejně najdu a pak…“
„No jasně, dědku, s tím nepočítej, určitě chcípneš na nějaký svinstvo dřív, než dospěju.“, utnul hovor David, zavěsil a pobaveně se pousmál nad Stanislavovou marnou vzdorovitostí.

 Nikdo jiný, pánové Lubomír, Richard či Zdeněk nebo další jeho oběti, by si toho tolik co Stanislav nedovolili. I tak je pro něj Stanislav jen jedním z nich, může se spolehnout, že peníze budou na kartě včas. A taky byly.

Večer rodičům oznámil, že bude zítra spát u kamaráda. Ti to s radostí, že si jejich počítačem vychovávané dítě nachází kamarády, akceptovali a dále už neřešili. Mezi ním a Monikou už je jen ta vzdálenost, k jejímuž překonání už nestojí Davidovi nic v cestě.

A přišel ten den, pátek. Od rána byl David netrpělivý, škola, kterou snášel většinou mimo kolektiv, ubíhala pomaleji než obvykle. Pak ale skončila a David se rozběhl přímo k nádraží. Koupil si lístek, nastoupil do vlaku a nemohl uvěřit, že už je tam, kde je, že se setká s Monikou, že všechno dobře dopadne.
Po třech hodinách cesty už stál u dveří vlaku, za kterými se čím dál pomaleji míhaly sloupy břeclavského nástupiště. Rychle vyrazil z vlaku, veden plánkem, který si až k Moničinu domu vytiskl. Měl štěstí, že to od nádraží bylo snadných pár minut chůze. Stanul před vchodem.

Dům byl nad očekávání velký. Působil ovšem k Davidovu údivu podivným, vybydleným a opuštěným dojmem. Jako by to ani nebyl ten dům, ze kterého mu Monika volá a píše…

Ale ne, to se mu teď jen zdá, vevnitř může bydlet kdokoliv, i Monika, která je teď vevnitř sama a čeká.

Zabzučel mu mobil. Zpráva od Moniky !
„pod dovnitr;) je odemceno“, čte David, usměje se a ztrácí veškeré pochyby.

Zmáčkne kliku, otevře dveře a ocitá se na chodbě, která působí tím samým zchátralým dojmem, jako dům zvenčí. Něco je špatně, něco…

David se nestihne ani otočit, jen vyjekne do ruky staršího muže, který jej společně s dalšími muži odnáší někam dál po chodbě do domu, marně se snaží vyprostit z jejich sevření a poslouchá jen jejich smích.

„Tak vidíš, hajzle, situace se obrací proti tobě.“, slyší David a poznává Stanislavův hlas.

Banda pedofilů mu do úst nacpala roubík a spoutala jej řetězy k posteli, břichem dolů.

„Řvi si jak chceš, je to tu odhlučněné. Teď si s tebou jeden po druhým užijeme, ale pak tu pro tebe mám překvápko. Vzal jsem si z domu celý svý nářadí z dílny, takže až s tebou skončím, a že to bude až tak zítra k ránu, moc už tu z tebe nezbude.“, seznamuje Davida s jeho osudem Stanislav, přičemž si nasazuje na ruce gumové rukavice…

Postupně se na skučícím a trpícím Davidovi střídá všech deset jeho obětí. Asi po dvou hodinách nepřetržitého řádění se unavení Stanislav s Lubomírem usadí do křesel u postele a odpočívají než na ně přijde řada.

„Ty, Stando, díky že jsi nás sem všechny pozval, je sice trochu starší než mám nejraději, ale i tak je to super akce.“

„Ten sráč si nic jinýho nezaslouží, a to jsem s ním skoro ještě ani nezačal.“, usmál se Stanislav a pokynul rukou směrem ke svému kufříku s nářadím, načež se rozesmál i Lubomír.

„Jedno mi ale musíš říct, jak jsi sem toho hajzlíka vlastně dostal ?“, zeptal se Stanislava s obdivným výrazem v tváři.

„Víš, nebejt jeho systému, ani by mě to nenapadlo. Prostě jsem našel na facebooku jednu celkem pěknou holku, v jeho věku, a zeptal se jí, jestli si nechce vydělat jen tím, že si bude psát s mým asociálním vnukem. Pak už jsem tu jen sehnal ten barák, zařídil ho pro náš účel a nutil jí si s ním psát dál, vůbec jí to nebavilo. Měli jsme štěstí že ho sem dostala napoprvé, pak by se na to určitě raději vykašlala. I tak mě ale stála míň než ten sráč.“, vysvětloval Stanislav a Lubomír uznale pokýval hlavou.

„No nic, já už jsem zase odpočatý, jde se střídat.“, usmál se Stanislav, vstal a elegantně se vyhoupl na postel.
 

Povídka I. - Dlabanec

Dlabanec

Vasil odhodil obě bagančata do kufru auta. Velmi se mu tím ulevilo, i když nohy měl už celé opuchlé. Na nohou měl sandály, oblékl si čisté oblečení, nasadil sluneční brýle a do bezzubých úst si vložil žvýkačku. Vždy, když odjížděl po deseti dnech s partou ze staveniště, prováděl tento svůj očistný rituál. Jediné, co na něm stavba směla ponechat, byly mozoly, puchýře na nohách a kocovina z předchozího dne. 

„Vasile, kurva, pohni.“, křikl na protahujícího se Vasila Franta z místa řidiče. I ostatní dva cestující vypadali netrpělivě a nevrle.
„Už idu.“, odpověděl se svým typickým úsměvem Ukrajinec, a pomalu se šoural ke dveřím stařičké dodávky. Vnitřek auta páchl cigaretami, potem dělníků a cementem.  Bylo už něco po poledni a žhavé slunce ze vnějšku rozpalovalo auto, jako trouba pekáč.
Vasil se usadil na jedno ze zadních míst, ještě jednou se na všechny usmál a zavřel dveře. Franta, který na jeho úsměv reagoval očima v sloup, sebou netrpělivě trhnul a rychle nastartoval auto.
„Budem se někde stavět na jídlo?“, zeptal se Míra, potetovaný mladý dělník, sedící na místě spolujezdce.
„Nevypadá to tak. Ten zmrd, když tu byl v pondělí, tak mi ani nedal stravenky nebo prachy na jídlo, kurva. Prej na to zapomněl, říkal, ale věřil bych mu leda tak hovno, čurákovi. Nedal mi nic, prej až v pondělí.“
„Je to na piču šéf.“, souhlasil Míra a zbytek osazenstva mlčky pokýval hlavami.

„To kurva je, vyser se na něj a radši běž makat jinam, vole.“, radil Franta.

„Jo, už se po něčem i koukám. Nejsem ani zedník, tohle dělám tak bokem.“

„To musíš mít v hlavě dobře nasráno, když bokem makáš na stavbě.“, poznamenal Olda,  jen o něco starší dělník než Míra, za to ale o dost objemnější.
„No, vono to bude tím, že mi ani nic jinýho nezbejvá.“

„Peťer dobri šef…“ ozval se zezadu Vasil “...jenom ópčas zapomina na chlopi.“

„Nelez mu tak do řiti, Vasile, smrdíš pak od hoven...“, uzemnil Olda Ukrajince. „ … Pokud tak ovšem nesmrdíš už od narození.“

„Já nesmerdim ti debil.“, odsekl Vasil uraženě.

Franta, který neměl na hádky už moc nervů, zapnul rádio, otevřel okno a zapálil si. Cesta bude dlouhá a on bude muset dávat pozor, i když je i tak už dost unavený. Navíc bude mít i hlad. A když nebudou na jídlo zastavovat, jediným jeho odpočinkem během jízdy bude zastavení u benzínky.

„Kurva.“, povzdechl si, když už dodávka míjela pole po stranách silnice.

„Co je ?“, otázal se ho Míra.

„Stará ještě nebude doma, nebude co žrát. A prachy na žrádlo taky nemám.“
„Ty si neumíš něco uvařit, vole ?“, rozesmál se Olda.

„O to nejde, kokote, doma nic nebude, a kvůli debilnímu šéfovi mám tak akorát na benzín. Chcípnu hladem.“

„Jestli chceš, stav se u mě, něco uvařím, jsem vyučenej kuchař.“, ozval se Míra přátelským tónem.
„O to větší jsi blb, že děláš na stavbě.“, prohlásil Olda a společně s Vasilem se rozesmáli.

„No jo, tyvole, to bys byl hodnej ale máš z čeho vařit ?“, pohlédl Franta tázavě na Míru.

„Nic moc tam nemám, chtělo by to sehnat nějaký maso. Na maso jsem expert. Bez masa vařit nebudu, to nemá cenu.“

Franta pohlédl na hodinky.

„Nevím, jestli budeme mít vůbec možnost někde sehnat nějaký maso. Cesta je ještě kurevsky dlouhá.“

„Jakýkoliv maso by bylo super. Na maso jsem expert. Dělal jsem v jedný dost dobrý hospodě. A jediný, s čím sem dělal, bylo maso. “

„Co se stalo, že tě vyhodili ?“
„Ale, kšeftoval jsem a trochu užíral z podniku. Majitel byl pěkná svině, zasloužil si to. Ale přišel na to. Pak mě vykop. Jenže tím si to kompletně posral, lidi tam chodili hlavně na mý jídlo.“
„Hm. To je fajn, ale maso není.“, povzdechl si Franta.
„Nejlepší by bylo hovězí. Steaky, to je moje, to umím, to jsem dělal fakt nejlíp.“
„Kurva, nemluvte o žrádle, když tu nikdo nic nemá. Mám pak ještě větší hlad.“, prosebným tónem zabručel Olda.
„Ty taky ? To je v hajzlu, ať se nesežerem navzájem.“, zasmál se Franta.

 „Ja jedol s chlopi ve fabryce pesa, když zme mněli hlad.“, ozval se Vasil.

„Tyvole.“, zasmál se Franta. „Teď bych taky v klidu nějakýho sežral, bez výčitek svědomí.“
„Mě by ženská asi zabila, kdybych nějakýho sežral, ale maso to nemusí bejt špatný. Akorát ona má psa a bere ho jako člověka, prostě by tě měla za kanibala, kdybys o tom před ní mluvil, Vasile.“, rozpovídal se Olda. „Stejně bych teď v klidu nějakýho taky zdlábnul.“
„Lidi jsou magoři, jedli by jen kuřecí a podobný průmyslový sračky. Psi a tak, to už vůbec, za to by lynčovali. Ale tyhle nezvyklý masa jsou nejlepší… Taky jsem už jedl psa a bylo to skvělý.“, poznamenal Mirek.
„Jo, pes moc dobri jidlo.“
„Žrals třeba někdy i člověka, Vasile ?“ zeptal se Franta s úsměvem, potlačeným od hladu.

„Nje, človjeka nikdy. Jak bych mohl zabit kvuly hladu človjeka ? Pesa jo, človjeka ne.“
„A kdybys měl hlad, jakože fakt velkej ?“ vyptával se dál.

„Nevym, to sem nepřemišlel o takovych vjecech.“, mírně jej odsekl Vasil.

„V největším hladu bys žral všechno. A co ty víš, člověk může chutnat celkem dobře.“, přidal se Mirek.
„Tyvole, Hanibal Lecter byl přece gurmán, ne ?“ zasmál se Olda.
„Normálně, jestli teď uvidím nějakýho zajíce na cestě, tak tu kurvu sundám, jakej mám hlad.“, pravil Franta a ostatní pasažéři se rozesmáli.
„Klidně, bysme pak zajeli ke mně, a takovýho zajíce, nebo cokoliv tady Franta sejme, to jste v životě nežrali.“, chvástal se Mirek.
Dodávka jela po docela prázdné silnici, lemované stromy a velkým polem. Frantu náhle do očí udeřilo něco, co leželo asi sto metrů před nimi, lesklo se to a odráželo to paprsky slunce, které neúprosně žhnulo.

„Co to kurva…“, hlesl Franta a začal brzdit.

Trosky motorky, čerstvě rozbité o kmen jedné jabloně, byly rozmeteny po obvodu asi desíti metrů. Uprostřed celé té spouště leželo, jako uzlík neštěstí, mrtvé tělo řidiče motocyklu, které bylo silným nárazem zohaveno k nepoznání.
„Nějakej magor z Polska.“, oznámil Olda při prozkoumávání poznávací značky motocyklu.

„Leží tu asi teprve chvilku, když tu jsme první. Co s ním ?“, zeptal se ostatních, kteří mlčky civěli na místo havárie.
„Nebudeme nikoho volat. Nebudeme se tu zdržovat, musíme všichni domů. Policajti by nás tu drželi do večera, ještě by kontrolovali naše auto a bůhví jestli je tou kraksnou vůbec legální jezdit.“, konstatoval Franta a Olda přikývl.
„Ale napadá mě ještě jedna možnost.“, pravil Franta a významně se podíval na Mirka, kterým projela vlna vzrušení.

„Jsi vážně tak dobrej kuchař ? Nikdo nás tu nezná, toho chlapa nejspíš taky ne a já mám děsnej hlad.“
Olda a Vasil se podívali na Mirka, který jen mlčky pokývl hlavou. Pak s jeho pomocí popadli onoho nešťastníka, naložili jej do kufru, a ukryli pod velkým pytlem cementu. Franta počkal až budou všichni na svých místech, utřel si zpocené čelo a šlápnutím na plyn vyslal dodávku zase na cestu. Jen se za nimi zaprášilo.

Zásah vyšší moci a náznak budoucího postupu

Úterní odpoledne 24. dubna bylo pro naší krásně se rozvíjející komunitu hyperelitních zlounů studenou sprchou. Sluníčkové živly nebo jiné, jim podobné elementy se zřejmě zasloužily o to, aby byla naše skvělá a nádherná stránka zablokována. Bez udání důvodu, po dvou letech a jednadvaceti dnech záslužného výskytu mezi hromadami hoven českého Facebooku.

Bylo by ovšem pošetilé si myslet, že by tento stav zůstal fatálním.
Asi o 10 minut od smazání mateřské stránky, byla založena nová. To je skvělé, budeme znovu hnusní, jako na začátku, a bude tam méně plebsu, alespoň prvních několik dní. I tak mi ale vrtá hlavou otázka, proč bylo SBCZI smazáno, i když bylo už daleko měkčí než na začátku. Snad proto, že spojení 30 000 negativních bytostí je globalní nebezpečí. My ale víme, že aktivních a naprosto stejně výkonných je nás podstatně méně.

Co nás tedy čeká:

To samé, co jsme dělali do teď. Budeme ničit facebooková hovna, pořádat hony, pranýřovat hloupost, šokovat. Není horšího nepřítele, než zvrhlého intelektuála z SBCZI. Teď, když je Sdružení menší a fanatičtější, bude to teprve zajímavé. Já se nyní budu zřejmě více svěřovat tomuto blogísku, protože je neudržovaný a vděčí za to jen a pouze mé osobní lenosti. To se mi moc nelíbí. Budou přibývat příspěvky nejen ode mne, ale také od Mirkolma Ex a jiných, snad i nějaká literární dílka. Co se týče kultury, náš hudební celek S.P.M. je na nejlepší cestě stát se jednou kultovním untergrundovým celkem.

Tak mnoho zmaru. 

Slovenské dobrodružství pánů Strážného a Ex

 Věnováno všem čtenářům stránky hnutí "Jsme za připojení Slovenska k Maďarsku".

Vážení přátelé,
dnes se staly přímo neuvěřitelné věci. Já i Gabriel jsme dnes byli uneseni slovenskou tajnou policií do Bratislavy. Tam nás přivítal ( "ééé, čo ti jebééé" ) slovenský policejní ředitel. Velice dobře nás pohostil a úpěnlivě nás prosil, abychom stránku z internetu okamžitě smazali. Prý sám chce vrátit ukradené území Maďarům, ale naše stránka by mohla prozradit pravý záměr slovenských spiklenců, mezi kterými je i on. Slovenský lid totiž ještě není úplně zatracený a má mezi sebou spravedlivé a hodné lidi, kteří chtějí pomoci dobré věci.
Nad kávou a sušenkami jsme mu však vysvětlili, že je důležité kauzu podporovat veřejně a nebát se. Nechal se přesvědčit a poděkoval nám.

 Následoval divkoký večírek, kde jsme byli obdarováni tradičními maďarskými langoši a vyprovázeni za popěvu maďarské hymny k vrtulníku, který řídil zakladatel naší stránky, Aleš Sofín, který se právě vracel ze své expedice, při které nasbíral velké množství zajímavých penisů. Následovně jsme letěli do Bílého domu, kde mě mí kolegové ze CIA ujistili, že už napevno podporují materiálně i výzvědně naší kauzu. Pan prezident Obama nám popřál hodně štěstí v boji za spravedlnost a svobodu a dostali jsme od něj diplom, což bylo velice cenné. Gabriel dostal i nějaké propisky, jako dar pro českého prezidenta všech prezidentů, pana doktora dokonalého Václava Klause.
Po příletu do Čech jsme ještě vše oslavili na párty v zámečku Konopišti, kde měl pro nás koncert Pavol Habera. Představil remake svého starého hitu "Je To Vo Hviezdach", který se tentokrát jmenuje "Je To Vo Uhrách".

Od EU jsme již získali pro náš záměr 4 miliony euro. USA také poslaly finanční balíček pro potřeby humanitární pomoci v karpatské oblasti. Děkujeme.

Unser Freund Zippy a my

Inu. Co bych vám o tom povídal, má milá dítka. O Zippym z AMK a zlých lidech z SBCZI. Všichni ten příběh znají, ale nikdo ne úplně přesně. Tak se posaďte, a já vám povyprávím, jak se to všecko seběhlo.

Prolog aneb co nevím jistě ale z řečí starců jsem zaslechl:


Žil byl, v zemi české, kde lidé docela nedávno objevili internet, jeden Jenda. Byl to chlapec dobrotivý, veselý a švarný, jak už to u nás bývá. A protože byl takové dobračisko, chtěl se o ty všemožné legrácky a divy, co je ve světě nasbíral, podělit i s ostatními. I založil ten mládenec takové internetové skladiště na ty jeho kulišárny, které nasbíral a pojmenoval jej žertovně "Au moje koule!", takový to byl šprýmař. A protože na to nechtěl být sám, pomáhali mu s tím jeho kamarádi, taky taková dobračiska. Lidem, kteří sami neměli čas tyto legrácky hledat, dělala tato stránka radost převelikou.

Švarný Jenda popíjející ve stoje z láhve Rossijskoje Igristoje, jako pravý muž z lid(l)u.

Doslechl se o tom ovšem jeden čtverák, chlapec vyučený, všemi mastmi mazaný a hned ho napadlo, jak by si namastil kapsy na tom šprýmařském podniku. Jmenoval se Zdeněk, ovšem přezdívkou Zippy nazývati se nechával. I navštívil Zippy Jendu a povyprávěl mu o záměrech svých velikých s jeho stránkou. Jendovi jeho řeč se zalíbila, nechal tedy mu stejná práva na ono království. Zippymu nestálo už nic v cestě. Začal po stránce se sápat jako saň, reklamou ji plnil a odsekavými výrazy nešetřil. Mnoho lidu odradil, i z řad administrátorů lidé odcházeli. Pokud je Zippy sám nevyhodil. Nevíme zda Jenda zklamaný byl nebo šťastný, každopádně od té doby pouze konal za mrzký peníz, který mu Zippy poskytoval. Od té doby pouze Zippy vydělával a trochu Jenda. Zbytek zůstal nezaplacen.

Zippy na vrcholu své krutovlády.

Nevím zda přesně tak se stalo, jist jsem si ovšem tím co nadcházelo...

Kterak Zippy verbovat se snažil


Nestačilo Zippymu AMK. Nové výdělečné stránky jal se zakládati. Neb sám ovšem jen na peníze hleděl a obsah tvořiti neznal, hledal povolanější, které by zneužil. Tak se tedy stalo, že doslechl se o SBCZI, kde nejen že se rokovalo ale humorem nejkrutějším to tam oplývalo.

Dozvěděl se také o tom, že jistý Ugomír Užgřuš, vystupující pod jménem falešným, za SBCZI stojí. Napsal mu tedy, zda by nechtěl přijmout místo u něj, že by server Tvrdej.cz zásoboval svým břitkým humorem a výstupem, za finanční ohodnocení. Přemýšlel o tom Ugomír. Odjakživa tvořil s pouhé radosti, nikdy nebyl nikým placen. Peníze by se mu samozřejmě hodily ku prospěchu. Také ale věděl, že Zippy není člověkem čestným. Pokusil se však. S tím, že Sdružení zůstane samostatné a od AMK izolované, souhlasil Zippymu a čekal na to, až jej bude potřebovat.

Nestalo se tomu ovšem tak. Zippy neodolal pokušení, a ukradl Ugomírovi jeho dílo - jeden díl Hitlerových dobrodružství, které byly tehdy v plenkách.

Ugomír byl rozlícen. Kontaktoval Zippyho a směle mu oznámil, že si nepřeje, aby bral jeho díla ve svůj vlastní prospěch. Zippy na to výsměšně odpověděl že to je nejlepší vtip, co prý v ten den slyšel. Ugomír se tedy vzdal ambicí v AMK a udělal si o Zippym odpovídající mínění.

Zanedlouho ovšem od Zippyho dostal další zprávu.

Pozn. Ugomíra mi sice za nějaký čas smazali kvůli trollingu, ale za Gabriela jsem mu  Stayin' alive poslal ještě před týdnem.

Zlí Trollové, ukažme si na ně !


Jak časy běžely, vzpomínalo se na starý konflikt už jen z legrace. Trollovalo se, vtipkovalo na mnoha frontách. A pak přišel případ "Na věku nezáleží :*". Tato stránka pobouřila mnohé, jednoho našeho fanouška ale inspirovala ke vskutku čtveráckému dílu.

Vyfotil stránku i s jejími příspěvky a doplnil k ní krásný ústřižek z jiného screenu, tak že výsledek sděloval, že vlastníkem stránky je Zippy. Autora oné stránky to zřejmě pobavilo tak, že se začal "podepisovat" klasickým Zippyho "[Z]" . No prostě sranda jako v krematoriu. Jakože fakt sranda.

Zippy to ale těžce nesl. Tato fotka totiž oblétla jeho hřiště a oblbla spoustu oveček. Začal tvrdě brojit proti této stránce, a stejně i proti SBCZI.

Stránku smazali a šmitec. Stejně pak ale vzniklo spousta podobných, či naprosto identických stránek od našich fanoušků, kde se trolluje ještě dnes.

Btw. Zippy, až si to budeš číst, tu tvojí stránku [Z] v kategorii "Bavič" jsme ti smázli my. :*

Přineste mi jeho hlavu ! 


Za pár dní nás Zippy ovšem potěšil další konfrontací. Nyní ale velmi podlou a ovečky zneužívající. Narazil na profil člena SBCZI Radka Pavlíka, patrně uvedeného jako správce v jedné podskupině SBCZI. Sdílel jeho foto a jméno s žádostí o jakékoliv informace o jeho osobě. Když mu Radek pod onu fotku osobně napsal, že  onoho člověka osobně zná z mateřské školky, Zippy jeho komentáře smazal a zablokoval ho, stejně jako to provedl všem ze 70% komentujících, kteří se Radka zastali. Tím prakticky znemožnil jakoukoli možnost obhajoby z Radkovy strany pod samotnou fotkou.

Wanted.

Tak se obhajoby musíme chopit my. Zippy zveřejnil foto člověka, který nedovršil 18 let, ke zveřejnění své fotky pravomoc nedal a je zde křivě obviněn z něčeho, co nespáchal. Se stránkou "Na věku nezáleží :*" neměl nic společného. Pobavily nás Zippyho komentáře, které mluví o tom, co bude muset tento "vyvrhel" na policii vysvětlit. Pobavily i proto že jsme nespáchali žádný trestný čin, a Zippy pátrání vede na vlastní pěst. Policie v tomto pravomoce nemá. Radek by nakonec sám mohl podat na Zdeňka Slezáka trestní oznámení. Ale my nehrajeme na žalobičky a vůbec, Radkovi je to celkem fuk.

Tak, teď to víte. Zlu zdar, Zippymu čest.

Úspěšné vkročení do nového roku aneb Vítězný leden SBCZI

Po velmi dlouhé době se mi konečně naskytla možnost obveselit své ovečky krásným slovem. Je to i tím že první měsíc tohoto roku byl asi nejvíce aktivním měsícem na Sdružení, od počátku jeho existence. V následujícím článku se budu snažit shrnout vše, co nás v lednu potkalo.

Jsme v televizi ! ( rozhořčená maminka vrací úder )

Nepopíráme, že rádi provokujeme. A když chcete na internetu provokovat tak, aby vás to bavilo, musíte si vybrat skupinu lidí, kteří jsou vznětliví, kteří nejsou příliš inteligentní a kteří jsou velmi citliví. Hned po milovnících zvířat a vidláckých neonacistech jsou to internetové mladičké maminky.
______________________________________________________________________________

Poznej svého nepřítele - Kybermaminka: 

Kybermaminky jsou z většiny mladé ženy ( věkový průměr 20 let - od 18ti do 22 ), které se dostaly do březího stavu, nebo již stačily porodit. Přiznejme si, že to taková osoba nemá příliš jednoduché. Krom toho, že se musí prakticky sama starat o dítě, většinou žije na velmi stísněném prostoru, poskytnutém obvykle jejími rodiči. Kybermaminka nedisponuje přílišným intelektem, dokazuje to i skutečnost, že si nebyla vědoma existence antikoncepce,  když byla potřeba. Kybermaminky jsou agresivní, sentimentální, neumí česky a sdílí nahaté fotky svých dětí s ostatními fanatičkami. Do toho všeho mají Kybermaminky vysoké sebevědomí a cit pro správnou morálku, které jim říkají že za to, že mají dítě, jsou skvělé.
______________________________________________________________________________


Trolling probíhal jako po másle, než se do něj zapojily spousty tupců bez úrovně, které stránku doslova zahrnuly fekáliemi. Naše ovčí armáda, jedna z nejsilnějších zbraní, kterými disponujeme, na nás vrhla horší světlo. Ale i tak se situace uklidnila, úroveň opět narostla a my si užívali konfliktu, který poukázal na spoustu věcí a v podstatě mnohému přispěl. Na naší stranu se v něm obrátila spousta inteligentnějších maminek, které zkrátka nesnesly tupost svého druhu. Byl zkrátka úspěšný i užitečný.

Šestého ledna jsem se v Brně setkal se třemi lidmi, které bych bez SBCZI nikdy nepoznal. Nezbývá mi než konstatovat, že pokud si s někým výborně rozumíte na internetu, v hospodě je to ještě daleko lepší ( děkujeme ti, Cukrberku :* ). K ránu sedmého ledna jsme si užívali naši výjimečnost v jednom nejmenovaném podniku, smáli jsme se nahlas ošklivým hostům, těhulkám, zapojili se do několika slovních konfliktů. Nádhera.

Když tu náhle naši pohodu narušilo echo. Prý jsme byli v Krimi zprávách TV Prima. Ihned jsme se napojili na internet z blízkého KFC a pustili si následující:

Krimi zprávy TV Prima 6.1.2012 - druhá reportáž, mezi ovečkami a masakrem.

Málem jsme padli. Jeden z pisatelů, kteří byli poctěni záběrem na monitor a který právě popíjel po mé pravici, byl poctěn přípitkem. Samozřejmě že TV Prima vybrala ze zdi Těhulek záměrně jen nechutné nebo hloupé příspěvky od našich ovcí. Neschopná policie, odborník na internetovou bezpečnost, argumentující "komplexy" a rozjuchaná právnička, sedící u počítače pravděpodobně v bytě svého partnera který dělá pro televizi, volající po FBI. Na konec jsou ale maminky i tak upozorněny, jako by jim to nikdo z těch zlých lidí neříkal, aby nikam nedávaly fotky svých nahatých drobečků. Vrchol, sračkostroj, sraček zdroj, estráda jako prase.

Zatím ale pouze na Těhulkách, zbytek naší aktivity byl docela neoprávněně neopomenut.

Naše expanze tedy pokračovala,  snad již na vyšší úrovni. Netušili jsme ale, že ďábelské pařáty sračkostroje v TV Prima pracují na plné obrátky.

10. leden 


Hlavní zprávy patří nám. Sklepní chovatelé, Sdružení, Kybermaminky, všechno. Temný hudební podklad, zděšení redaktoři v terénu. A samozřejmě hrůzná historka o "fotce s mířící zbraní". Zde předkládáme originál:

Sdružení je prezentováno jako stránka uctívající "nacistického vůdce Adolfa Hitlera". Nikde přitom ani není uveden název stránky, fotky jsou předkládány bez komentářů k nim. Zkrátka negativní reklama během okurkové sezony.

Den, který se stane téměř legendárním. Neuvěřitelné útoky na stránky, medializace, patrně nejúspěšnější internetový trolling...

"Remember remember,
the tenth of January...
The moment of surrender,
because of trolling, they could not carry..."

Příští rok budu 10. leden slavit.

Maďarsko se zlobí 


Ovšem nejlepší, nejkomičtější reportáž která o našem působení byla odvysílaná, přišla z východu. Moderátor Valer Ferko a jeho show byla zkrátka dokonalá. Jednalo se o půl roku starou stránku "Na věku nezáleží :*", kde si několik členů Sdružení vytvořilo vcelku peklo, pomocí nebetyčné pedofilní recese, kterou nezajišťoval pouze název, který je na českém FB poměrně častý u debilních skupin sdružujících masy primitivní mládeže.
Největším tahákem byl profilový obrázek, zobrazující Aničku Janatkovou a Otakara Tomka, mezi nimi srdíčko a vše sdělující nápis "ptze plste love".

Miliony bakterií budou kuckat a zlobit se, mlátit se do hlavy a bušit do klávesnic. Tak se stalo.

Reportáž neuvěřitelná, vraždící hlášky: "Pachatelem je pravděpodobně neznámý muž.", "Stránka byla pravděpodobně založena ze zahraničí, pravděpodobně z České republiky."

Po celém FB se rozmohla ovčí kampaň - "bojuj proti pedofilům - nahlaš jejich stránku." Tak jsme tedy nejen my, ale i potenciální policisté přišli o stránku. A nádavkem i o Klub Sklepních Chovatelů. Smutné, ale stálo to za to.

Děkujeme všem, co nás nechtějí upálit a taky těm, co chtějí. Motivujete nás.