Povídka II. - Přivýdělek

Přivýdělek

Šestnáctiletý David se netrpělivě ošíval na židli a hleděl při tom do monitoru. Na uších měl nasazená sluchátka, u úst mikrofon a čekal, kdy se Monika uvolí na jeho hovor odpovědět. Náhle přestalo v jeho uších pípat a z druhé strany slyšel jen povědomý šum.
„Ahoj, jsi tam ?“
„Jo, jsem. Slyšíš mě ?“, ozval se z druhé strany Moničin vyšší hlas a David se usmál. I když je s ní v kontaktu každý den, dnes z toho cítí daleko víc.

„Nechceš zapnout kameru ?“
„Jasně, proč ne…“, odpověděla a před Davidem se zjevil její roztomilý obličej, který jej pozdravil nesmělým úsměvem.
Tak blízko a tak daleko. David je tady a Monika bydlí až někde v Břeclavi. Už je to půl roku, co si, úplně náhodou, začali psát a volat. Monika si ho na sociální síti přidala do kontaktů, jen kvůli shodě jmen s nějakým jejím známým. Poté, co ji vyvedl z omylu, jejich rozhovor neupadal. Každý den si měli co říct, i když David se od Moniky v mnoha věcech naprosto lišil. On je naprostý outsider, ona se baví se všemi, je upovídaná a kontaktní. A přesto se zřejmě navzájem přitahují. David se jí se vším svěřil, ona jemu s mnohými věcmi také. Někdy se diví, jakou zálibu v něm vlastně ona může nacházet. Nikdy se neviděli ale to se pozítří změní. Pozítří nasedne David do vlaku a aniž by to někdo krom ní věděl, zamíří do Břeclavi.

„Už jen dnešek a zítřek, šílený, co ?“
„Jo, cítím se zvláštně, ne špatně, ale zvláštně…“, odpověděla mu se svým typickým úsměvem.

„Hrozně se těším, až tě uvidím.“, prohlásil David a užíval si upřímnost, s jakou to pronesl.

„Já se na tebe taky těším, Davide. Ještě jsem ti chtěla říct, že něco bude jinak. Nechci aby nás spolu viděl někdo, koho znám, je to jen mezi námi, víš ?“

„Jasně, jasně…“, odpovídal David, schopný Monice odpustit naprosto všechno. „A kde se teda sejdeme ?“
 „Teď se podrž.“, usmála se Monika, „Naši jsou pryč. Máme volnej celej barák.“, a nadiktovala příjemně překvapenému Davidovi adresu.
„Náš barák je velkej, určitě na něj narazíš. A budeme ho mít jen pro nás dva. Můžeš tu klidně přespat.“, pokračovala Monika a David byl radostí bez sebe.

„Bude to skvělý.“, sliboval jí i sobě.
„Jo a zítra jsem mimo internet, takže se s tebou teď rozloučím, a uvidíme se až tady u mě. Zatím se měj, moc se na tebe těším.“

Mrkla na Davida, který ji pozdrav i mrknutí oplatil, a odpojila se.

Skvělé zprávy. Teď už zbývá zařídit jen jednu věc. Sehnat peníze na cestu. Ale s tím nemá David žádný problém. Má tajemství, které mu vynáší spoustu peněz.

Když David dostal připojení k internetu, bylo mu asi 12 let. Rodiče i okolí ho přirozeně varovali před jednou hrozbou, která na něm číhá. Pedofilové a různí zvrácení lidé, dychtící po takových mladých chlapcích, jako je on.

David ale už v těch dvanácti letech přišel na způsob, jakým naopak zneužít je. Na různých anonymních fórech se s nimi střetával a hrál si na naivní a snadnou oběť. Pak z nich, pod rouškou naivity, vydoloval co nejvíce osobních informací, přičemž o sobě dával na oplátku jen falešné. Když měl nashromážděno co nejvíce materiálů, které by mohly ony muže usvědčit, začal je natvrdo vydírat. Téměř u všech to bylo naprosto snadné. Pedofilové na internetu jsou totiž malé dušičky, své zvrácenosti dělají co nejvíce utajeně a mají strašlivý strach z odsouzení od okolí. David měl těchto svých zdrojů asi deset. Zpočátku mu pouze dobíjeli kredit, ale od doby, co uprosil David svého otce ke zřízení bankovního účtu s kartou, byly jeho požadavky daleko vyšší. Navíc, s jeho přibývajícím věkem se snižovala pravděpodobnost, že ještě nějakého pedofila uloví. Kontakt se svými oběťmi stále udržoval, vyhrožoval totiž, že pokud mu nepošlou peníze včas, nebo se z jeho hry budou snažit utéct, okamžitě všechny jejich materiály odevzdá na příslušném místě, čímž by je naprosto zlikvidoval.

Bohužel, všechny peníze, co mu zbyly z minulého „výběru“ již stačil utratit, proto musí některou svou oběť zmáčknout o něco dříve. Do Břeclavi nesmí jet s prázdnou kapsou.

Druhý den odpoledne stál u telefonní budky ( od doby, co změnil své telefonní číslo a peníze si nechával posílat na účet, si přál být diskrétnější ) a vyťukával číslo své oběti, kterou vždy tipoval za nejmajetnější. Stanislav byl ze všech jeho obětí také jeho nejoblíbenější cíl, který obíral. Na rozdíl od ostatních se totiž někdy vzpouzel, Davidovi někdy i nadával , za což si vysloužil vydírání o více peněz, vůči kterému byl ovšem stejně bezmocný, jako ostatní.
„Prosím, Stanislav Puchmajer u telefonu, kdo je tam ?“
„To jsem já, dědku. Vypadá to, že mi budeš muset vysolit o něco dřív.“
„Ty hajzle malej.“
„Ale no tak, dědku, nechceš přece, aby se tvoje stará dozvěděla o tom, co děláš po večerech za prasárny u počítače, vysol prachy a buď rád.“
„Stejně jsi malej, všivej parchant a hajzl. Kolik chceš ?“
„Pošleš mi do večera tak dva litry. Do sedmi. Radši si s tím pohni, nebo si mě nepřej.“
„Dobrá, dostaneš to. Ale užívej si života ty smrade, jednou si tě stejně najdu a pak…“
„No jasně, dědku, s tím nepočítej, určitě chcípneš na nějaký svinstvo dřív, než dospěju.“, utnul hovor David, zavěsil a pobaveně se pousmál nad Stanislavovou marnou vzdorovitostí.

 Nikdo jiný, pánové Lubomír, Richard či Zdeněk nebo další jeho oběti, by si toho tolik co Stanislav nedovolili. I tak je pro něj Stanislav jen jedním z nich, může se spolehnout, že peníze budou na kartě včas. A taky byly.

Večer rodičům oznámil, že bude zítra spát u kamaráda. Ti to s radostí, že si jejich počítačem vychovávané dítě nachází kamarády, akceptovali a dále už neřešili. Mezi ním a Monikou už je jen ta vzdálenost, k jejímuž překonání už nestojí Davidovi nic v cestě.

A přišel ten den, pátek. Od rána byl David netrpělivý, škola, kterou snášel většinou mimo kolektiv, ubíhala pomaleji než obvykle. Pak ale skončila a David se rozběhl přímo k nádraží. Koupil si lístek, nastoupil do vlaku a nemohl uvěřit, že už je tam, kde je, že se setká s Monikou, že všechno dobře dopadne.
Po třech hodinách cesty už stál u dveří vlaku, za kterými se čím dál pomaleji míhaly sloupy břeclavského nástupiště. Rychle vyrazil z vlaku, veden plánkem, který si až k Moničinu domu vytiskl. Měl štěstí, že to od nádraží bylo snadných pár minut chůze. Stanul před vchodem.

Dům byl nad očekávání velký. Působil ovšem k Davidovu údivu podivným, vybydleným a opuštěným dojmem. Jako by to ani nebyl ten dům, ze kterého mu Monika volá a píše…

Ale ne, to se mu teď jen zdá, vevnitř může bydlet kdokoliv, i Monika, která je teď vevnitř sama a čeká.

Zabzučel mu mobil. Zpráva od Moniky !
„pod dovnitr;) je odemceno“, čte David, usměje se a ztrácí veškeré pochyby.

Zmáčkne kliku, otevře dveře a ocitá se na chodbě, která působí tím samým zchátralým dojmem, jako dům zvenčí. Něco je špatně, něco…

David se nestihne ani otočit, jen vyjekne do ruky staršího muže, který jej společně s dalšími muži odnáší někam dál po chodbě do domu, marně se snaží vyprostit z jejich sevření a poslouchá jen jejich smích.

„Tak vidíš, hajzle, situace se obrací proti tobě.“, slyší David a poznává Stanislavův hlas.

Banda pedofilů mu do úst nacpala roubík a spoutala jej řetězy k posteli, břichem dolů.

„Řvi si jak chceš, je to tu odhlučněné. Teď si s tebou jeden po druhým užijeme, ale pak tu pro tebe mám překvápko. Vzal jsem si z domu celý svý nářadí z dílny, takže až s tebou skončím, a že to bude až tak zítra k ránu, moc už tu z tebe nezbude.“, seznamuje Davida s jeho osudem Stanislav, přičemž si nasazuje na ruce gumové rukavice…

Postupně se na skučícím a trpícím Davidovi střídá všech deset jeho obětí. Asi po dvou hodinách nepřetržitého řádění se unavení Stanislav s Lubomírem usadí do křesel u postele a odpočívají než na ně přijde řada.

„Ty, Stando, díky že jsi nás sem všechny pozval, je sice trochu starší než mám nejraději, ale i tak je to super akce.“

„Ten sráč si nic jinýho nezaslouží, a to jsem s ním skoro ještě ani nezačal.“, usmál se Stanislav a pokynul rukou směrem ke svému kufříku s nářadím, načež se rozesmál i Lubomír.

„Jedno mi ale musíš říct, jak jsi sem toho hajzlíka vlastně dostal ?“, zeptal se Stanislava s obdivným výrazem v tváři.

„Víš, nebejt jeho systému, ani by mě to nenapadlo. Prostě jsem našel na facebooku jednu celkem pěknou holku, v jeho věku, a zeptal se jí, jestli si nechce vydělat jen tím, že si bude psát s mým asociálním vnukem. Pak už jsem tu jen sehnal ten barák, zařídil ho pro náš účel a nutil jí si s ním psát dál, vůbec jí to nebavilo. Měli jsme štěstí že ho sem dostala napoprvé, pak by se na to určitě raději vykašlala. I tak mě ale stála míň než ten sráč.“, vysvětloval Stanislav a Lubomír uznale pokýval hlavou.

„No nic, já už jsem zase odpočatý, jde se střídat.“, usmál se Stanislav, vstal a elegantně se vyhoupl na postel.
 

Povídka I. - Dlabanec

Dlabanec

Vasil odhodil obě bagančata do kufru auta. Velmi se mu tím ulevilo, i když nohy měl už celé opuchlé. Na nohou měl sandály, oblékl si čisté oblečení, nasadil sluneční brýle a do bezzubých úst si vložil žvýkačku. Vždy, když odjížděl po deseti dnech s partou ze staveniště, prováděl tento svůj očistný rituál. Jediné, co na něm stavba směla ponechat, byly mozoly, puchýře na nohách a kocovina z předchozího dne. 

„Vasile, kurva, pohni.“, křikl na protahujícího se Vasila Franta z místa řidiče. I ostatní dva cestující vypadali netrpělivě a nevrle.
„Už idu.“, odpověděl se svým typickým úsměvem Ukrajinec, a pomalu se šoural ke dveřím stařičké dodávky. Vnitřek auta páchl cigaretami, potem dělníků a cementem.  Bylo už něco po poledni a žhavé slunce ze vnějšku rozpalovalo auto, jako trouba pekáč.
Vasil se usadil na jedno ze zadních míst, ještě jednou se na všechny usmál a zavřel dveře. Franta, který na jeho úsměv reagoval očima v sloup, sebou netrpělivě trhnul a rychle nastartoval auto.
„Budem se někde stavět na jídlo?“, zeptal se Míra, potetovaný mladý dělník, sedící na místě spolujezdce.
„Nevypadá to tak. Ten zmrd, když tu byl v pondělí, tak mi ani nedal stravenky nebo prachy na jídlo, kurva. Prej na to zapomněl, říkal, ale věřil bych mu leda tak hovno, čurákovi. Nedal mi nic, prej až v pondělí.“
„Je to na piču šéf.“, souhlasil Míra a zbytek osazenstva mlčky pokýval hlavami.

„To kurva je, vyser se na něj a radši běž makat jinam, vole.“, radil Franta.

„Jo, už se po něčem i koukám. Nejsem ani zedník, tohle dělám tak bokem.“

„To musíš mít v hlavě dobře nasráno, když bokem makáš na stavbě.“, poznamenal Olda,  jen o něco starší dělník než Míra, za to ale o dost objemnější.
„No, vono to bude tím, že mi ani nic jinýho nezbejvá.“

„Peťer dobri šef…“ ozval se zezadu Vasil “...jenom ópčas zapomina na chlopi.“

„Nelez mu tak do řiti, Vasile, smrdíš pak od hoven...“, uzemnil Olda Ukrajince. „ … Pokud tak ovšem nesmrdíš už od narození.“

„Já nesmerdim ti debil.“, odsekl Vasil uraženě.

Franta, který neměl na hádky už moc nervů, zapnul rádio, otevřel okno a zapálil si. Cesta bude dlouhá a on bude muset dávat pozor, i když je i tak už dost unavený. Navíc bude mít i hlad. A když nebudou na jídlo zastavovat, jediným jeho odpočinkem během jízdy bude zastavení u benzínky.

„Kurva.“, povzdechl si, když už dodávka míjela pole po stranách silnice.

„Co je ?“, otázal se ho Míra.

„Stará ještě nebude doma, nebude co žrát. A prachy na žrádlo taky nemám.“
„Ty si neumíš něco uvařit, vole ?“, rozesmál se Olda.

„O to nejde, kokote, doma nic nebude, a kvůli debilnímu šéfovi mám tak akorát na benzín. Chcípnu hladem.“

„Jestli chceš, stav se u mě, něco uvařím, jsem vyučenej kuchař.“, ozval se Míra přátelským tónem.
„O to větší jsi blb, že děláš na stavbě.“, prohlásil Olda a společně s Vasilem se rozesmáli.

„No jo, tyvole, to bys byl hodnej ale máš z čeho vařit ?“, pohlédl Franta tázavě na Míru.

„Nic moc tam nemám, chtělo by to sehnat nějaký maso. Na maso jsem expert. Bez masa vařit nebudu, to nemá cenu.“

Franta pohlédl na hodinky.

„Nevím, jestli budeme mít vůbec možnost někde sehnat nějaký maso. Cesta je ještě kurevsky dlouhá.“

„Jakýkoliv maso by bylo super. Na maso jsem expert. Dělal jsem v jedný dost dobrý hospodě. A jediný, s čím sem dělal, bylo maso. “

„Co se stalo, že tě vyhodili ?“
„Ale, kšeftoval jsem a trochu užíral z podniku. Majitel byl pěkná svině, zasloužil si to. Ale přišel na to. Pak mě vykop. Jenže tím si to kompletně posral, lidi tam chodili hlavně na mý jídlo.“
„Hm. To je fajn, ale maso není.“, povzdechl si Franta.
„Nejlepší by bylo hovězí. Steaky, to je moje, to umím, to jsem dělal fakt nejlíp.“
„Kurva, nemluvte o žrádle, když tu nikdo nic nemá. Mám pak ještě větší hlad.“, prosebným tónem zabručel Olda.
„Ty taky ? To je v hajzlu, ať se nesežerem navzájem.“, zasmál se Franta.

 „Ja jedol s chlopi ve fabryce pesa, když zme mněli hlad.“, ozval se Vasil.

„Tyvole.“, zasmál se Franta. „Teď bych taky v klidu nějakýho sežral, bez výčitek svědomí.“
„Mě by ženská asi zabila, kdybych nějakýho sežral, ale maso to nemusí bejt špatný. Akorát ona má psa a bere ho jako člověka, prostě by tě měla za kanibala, kdybys o tom před ní mluvil, Vasile.“, rozpovídal se Olda. „Stejně bych teď v klidu nějakýho taky zdlábnul.“
„Lidi jsou magoři, jedli by jen kuřecí a podobný průmyslový sračky. Psi a tak, to už vůbec, za to by lynčovali. Ale tyhle nezvyklý masa jsou nejlepší… Taky jsem už jedl psa a bylo to skvělý.“, poznamenal Mirek.
„Jo, pes moc dobri jidlo.“
„Žrals třeba někdy i člověka, Vasile ?“ zeptal se Franta s úsměvem, potlačeným od hladu.

„Nje, človjeka nikdy. Jak bych mohl zabit kvuly hladu človjeka ? Pesa jo, človjeka ne.“
„A kdybys měl hlad, jakože fakt velkej ?“ vyptával se dál.

„Nevym, to sem nepřemišlel o takovych vjecech.“, mírně jej odsekl Vasil.

„V největším hladu bys žral všechno. A co ty víš, člověk může chutnat celkem dobře.“, přidal se Mirek.
„Tyvole, Hanibal Lecter byl přece gurmán, ne ?“ zasmál se Olda.
„Normálně, jestli teď uvidím nějakýho zajíce na cestě, tak tu kurvu sundám, jakej mám hlad.“, pravil Franta a ostatní pasažéři se rozesmáli.
„Klidně, bysme pak zajeli ke mně, a takovýho zajíce, nebo cokoliv tady Franta sejme, to jste v životě nežrali.“, chvástal se Mirek.
Dodávka jela po docela prázdné silnici, lemované stromy a velkým polem. Frantu náhle do očí udeřilo něco, co leželo asi sto metrů před nimi, lesklo se to a odráželo to paprsky slunce, které neúprosně žhnulo.

„Co to kurva…“, hlesl Franta a začal brzdit.

Trosky motorky, čerstvě rozbité o kmen jedné jabloně, byly rozmeteny po obvodu asi desíti metrů. Uprostřed celé té spouště leželo, jako uzlík neštěstí, mrtvé tělo řidiče motocyklu, které bylo silným nárazem zohaveno k nepoznání.
„Nějakej magor z Polska.“, oznámil Olda při prozkoumávání poznávací značky motocyklu.

„Leží tu asi teprve chvilku, když tu jsme první. Co s ním ?“, zeptal se ostatních, kteří mlčky civěli na místo havárie.
„Nebudeme nikoho volat. Nebudeme se tu zdržovat, musíme všichni domů. Policajti by nás tu drželi do večera, ještě by kontrolovali naše auto a bůhví jestli je tou kraksnou vůbec legální jezdit.“, konstatoval Franta a Olda přikývl.
„Ale napadá mě ještě jedna možnost.“, pravil Franta a významně se podíval na Mirka, kterým projela vlna vzrušení.

„Jsi vážně tak dobrej kuchař ? Nikdo nás tu nezná, toho chlapa nejspíš taky ne a já mám děsnej hlad.“
Olda a Vasil se podívali na Mirka, který jen mlčky pokývl hlavou. Pak s jeho pomocí popadli onoho nešťastníka, naložili jej do kufru, a ukryli pod velkým pytlem cementu. Franta počkal až budou všichni na svých místech, utřel si zpocené čelo a šlápnutím na plyn vyslal dodávku zase na cestu. Jen se za nimi zaprášilo.