Povídka I. - Dlabanec

Dlabanec

Vasil odhodil obě bagančata do kufru auta. Velmi se mu tím ulevilo, i když nohy měl už celé opuchlé. Na nohou měl sandály, oblékl si čisté oblečení, nasadil sluneční brýle a do bezzubých úst si vložil žvýkačku. Vždy, když odjížděl po deseti dnech s partou ze staveniště, prováděl tento svůj očistný rituál. Jediné, co na něm stavba směla ponechat, byly mozoly, puchýře na nohách a kocovina z předchozího dne. 

„Vasile, kurva, pohni.“, křikl na protahujícího se Vasila Franta z místa řidiče. I ostatní dva cestující vypadali netrpělivě a nevrle.
„Už idu.“, odpověděl se svým typickým úsměvem Ukrajinec, a pomalu se šoural ke dveřím stařičké dodávky. Vnitřek auta páchl cigaretami, potem dělníků a cementem.  Bylo už něco po poledni a žhavé slunce ze vnějšku rozpalovalo auto, jako trouba pekáč.
Vasil se usadil na jedno ze zadních míst, ještě jednou se na všechny usmál a zavřel dveře. Franta, který na jeho úsměv reagoval očima v sloup, sebou netrpělivě trhnul a rychle nastartoval auto.
„Budem se někde stavět na jídlo?“, zeptal se Míra, potetovaný mladý dělník, sedící na místě spolujezdce.
„Nevypadá to tak. Ten zmrd, když tu byl v pondělí, tak mi ani nedal stravenky nebo prachy na jídlo, kurva. Prej na to zapomněl, říkal, ale věřil bych mu leda tak hovno, čurákovi. Nedal mi nic, prej až v pondělí.“
„Je to na piču šéf.“, souhlasil Míra a zbytek osazenstva mlčky pokýval hlavami.

„To kurva je, vyser se na něj a radši běž makat jinam, vole.“, radil Franta.

„Jo, už se po něčem i koukám. Nejsem ani zedník, tohle dělám tak bokem.“

„To musíš mít v hlavě dobře nasráno, když bokem makáš na stavbě.“, poznamenal Olda,  jen o něco starší dělník než Míra, za to ale o dost objemnější.
„No, vono to bude tím, že mi ani nic jinýho nezbejvá.“

„Peťer dobri šef…“ ozval se zezadu Vasil “...jenom ópčas zapomina na chlopi.“

„Nelez mu tak do řiti, Vasile, smrdíš pak od hoven...“, uzemnil Olda Ukrajince. „ … Pokud tak ovšem nesmrdíš už od narození.“

„Já nesmerdim ti debil.“, odsekl Vasil uraženě.

Franta, který neměl na hádky už moc nervů, zapnul rádio, otevřel okno a zapálil si. Cesta bude dlouhá a on bude muset dávat pozor, i když je i tak už dost unavený. Navíc bude mít i hlad. A když nebudou na jídlo zastavovat, jediným jeho odpočinkem během jízdy bude zastavení u benzínky.

„Kurva.“, povzdechl si, když už dodávka míjela pole po stranách silnice.

„Co je ?“, otázal se ho Míra.

„Stará ještě nebude doma, nebude co žrát. A prachy na žrádlo taky nemám.“
„Ty si neumíš něco uvařit, vole ?“, rozesmál se Olda.

„O to nejde, kokote, doma nic nebude, a kvůli debilnímu šéfovi mám tak akorát na benzín. Chcípnu hladem.“

„Jestli chceš, stav se u mě, něco uvařím, jsem vyučenej kuchař.“, ozval se Míra přátelským tónem.
„O to větší jsi blb, že děláš na stavbě.“, prohlásil Olda a společně s Vasilem se rozesmáli.

„No jo, tyvole, to bys byl hodnej ale máš z čeho vařit ?“, pohlédl Franta tázavě na Míru.

„Nic moc tam nemám, chtělo by to sehnat nějaký maso. Na maso jsem expert. Bez masa vařit nebudu, to nemá cenu.“

Franta pohlédl na hodinky.

„Nevím, jestli budeme mít vůbec možnost někde sehnat nějaký maso. Cesta je ještě kurevsky dlouhá.“

„Jakýkoliv maso by bylo super. Na maso jsem expert. Dělal jsem v jedný dost dobrý hospodě. A jediný, s čím sem dělal, bylo maso. “

„Co se stalo, že tě vyhodili ?“
„Ale, kšeftoval jsem a trochu užíral z podniku. Majitel byl pěkná svině, zasloužil si to. Ale přišel na to. Pak mě vykop. Jenže tím si to kompletně posral, lidi tam chodili hlavně na mý jídlo.“
„Hm. To je fajn, ale maso není.“, povzdechl si Franta.
„Nejlepší by bylo hovězí. Steaky, to je moje, to umím, to jsem dělal fakt nejlíp.“
„Kurva, nemluvte o žrádle, když tu nikdo nic nemá. Mám pak ještě větší hlad.“, prosebným tónem zabručel Olda.
„Ty taky ? To je v hajzlu, ať se nesežerem navzájem.“, zasmál se Franta.

 „Ja jedol s chlopi ve fabryce pesa, když zme mněli hlad.“, ozval se Vasil.

„Tyvole.“, zasmál se Franta. „Teď bych taky v klidu nějakýho sežral, bez výčitek svědomí.“
„Mě by ženská asi zabila, kdybych nějakýho sežral, ale maso to nemusí bejt špatný. Akorát ona má psa a bere ho jako člověka, prostě by tě měla za kanibala, kdybys o tom před ní mluvil, Vasile.“, rozpovídal se Olda. „Stejně bych teď v klidu nějakýho taky zdlábnul.“
„Lidi jsou magoři, jedli by jen kuřecí a podobný průmyslový sračky. Psi a tak, to už vůbec, za to by lynčovali. Ale tyhle nezvyklý masa jsou nejlepší… Taky jsem už jedl psa a bylo to skvělý.“, poznamenal Mirek.
„Jo, pes moc dobri jidlo.“
„Žrals třeba někdy i člověka, Vasile ?“ zeptal se Franta s úsměvem, potlačeným od hladu.

„Nje, človjeka nikdy. Jak bych mohl zabit kvuly hladu človjeka ? Pesa jo, človjeka ne.“
„A kdybys měl hlad, jakože fakt velkej ?“ vyptával se dál.

„Nevym, to sem nepřemišlel o takovych vjecech.“, mírně jej odsekl Vasil.

„V největším hladu bys žral všechno. A co ty víš, člověk může chutnat celkem dobře.“, přidal se Mirek.
„Tyvole, Hanibal Lecter byl přece gurmán, ne ?“ zasmál se Olda.
„Normálně, jestli teď uvidím nějakýho zajíce na cestě, tak tu kurvu sundám, jakej mám hlad.“, pravil Franta a ostatní pasažéři se rozesmáli.
„Klidně, bysme pak zajeli ke mně, a takovýho zajíce, nebo cokoliv tady Franta sejme, to jste v životě nežrali.“, chvástal se Mirek.
Dodávka jela po docela prázdné silnici, lemované stromy a velkým polem. Frantu náhle do očí udeřilo něco, co leželo asi sto metrů před nimi, lesklo se to a odráželo to paprsky slunce, které neúprosně žhnulo.

„Co to kurva…“, hlesl Franta a začal brzdit.

Trosky motorky, čerstvě rozbité o kmen jedné jabloně, byly rozmeteny po obvodu asi desíti metrů. Uprostřed celé té spouště leželo, jako uzlík neštěstí, mrtvé tělo řidiče motocyklu, které bylo silným nárazem zohaveno k nepoznání.
„Nějakej magor z Polska.“, oznámil Olda při prozkoumávání poznávací značky motocyklu.

„Leží tu asi teprve chvilku, když tu jsme první. Co s ním ?“, zeptal se ostatních, kteří mlčky civěli na místo havárie.
„Nebudeme nikoho volat. Nebudeme se tu zdržovat, musíme všichni domů. Policajti by nás tu drželi do večera, ještě by kontrolovali naše auto a bůhví jestli je tou kraksnou vůbec legální jezdit.“, konstatoval Franta a Olda přikývl.
„Ale napadá mě ještě jedna možnost.“, pravil Franta a významně se podíval na Mirka, kterým projela vlna vzrušení.

„Jsi vážně tak dobrej kuchař ? Nikdo nás tu nezná, toho chlapa nejspíš taky ne a já mám děsnej hlad.“
Olda a Vasil se podívali na Mirka, který jen mlčky pokývl hlavou. Pak s jeho pomocí popadli onoho nešťastníka, naložili jej do kufru, a ukryli pod velkým pytlem cementu. Franta počkal až budou všichni na svých místech, utřel si zpocené čelo a šlápnutím na plyn vyslal dodávku zase na cestu. Jen se za nimi zaprášilo.